<$BlogRSDUrl$>

pondělí, února 26, 2007

K mezinárodní bezpečnosti a taky radaru 

Zaujalo mne:

Stojí zato přečíst si proslov ruského prezidenta Vladimíra Putina na 43. mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově, 10. 2. 2007, aneb něco na tom bude: http://www.blisty.cz/art/32893.html

(...) "Dnes tu naopak máme situaci, kdy země, ve kterých je užití trestu smrti zakázáno dokonce pro vrahy a jiné zločince, nebezpečné zločince, i přesto se tyto země velmi snadno pouštějí do vojenských operací, které lze jen stěží označit za legitimní. A v těchto konfliktech přece umírají lidé - stovky, tisíce civilistů!
Ale pokládám si přitom otázku: copak musíme jen nečinně přihlížet různým vnitřním konfliktům v určitých zemích, jednání autoritárních režimů, tyranů, šíření zbraní hromadného ničení? Právě to bylo podstatou otázky, kterou položil Federálnímu kancléři náš vážený kolega pan Liberman! Pochopil jsem přece vaši otázku správně, nebo ne?(obrácí se na Libermana) A to je jistě otázka velmi důležitá! Můžeme jen nečinně přihlížet tomu, co se děje? Pokusím se odpovědět i na Vaši otázku. Jistě že nemůžeme jen nečinně přihlížet. Jistěže nemůžeme.
Ale máme prostředky k tomu, abychom čelili těmto hrozbám? Ovšem. Stačí si připomenout nedávné události. Vždyť v naší zemi proběhl mírový přechod k demokracii. Vždyť se přece uskutečnila mírová proměna sovětského režimu! A jakého režimu! S jakým množstvím zbraní včetně těch jaderných! Proč se teď při každé vhodné příležitosti musí bombardovat a střílet? Copak nám v době, kdy už nehrozí vzájemné zničení, chybí dostatek politické slušnosti a respektu k hodnotám demokracie a právu?" (...)

Putin se věnuje mnoha dalším věcem. S něčím ve vztahu k ruské zahraniční politice souhlasit nemusíme, ale v mnohém má recht.

K základně v Polsku a radaru v Čechách a k našim politikům - sociolog Jan Keller na konferenci o politických dopadech výstavby americké raketové základny na území České republiky v Parlamentu dne 23. 2. 2007.
Poslechněte si jeho 20minutový přísvěvek v mp3 na http://www.blisty.cz/art/33018.html (vpravo pod úvodem do článku, nad bannerem). Žel, příspěvky ostatních jsem na bristkých listech nenašel.

(0) comments

neděle, února 25, 2007

Krátce 

Právě jsem se vrátil z běžek. Proběhl jsem si pětikilometrovou trať s nasazením sobě vlastním jako vítr osykami. Vyspršil jsem se a poté, jako již tradičně od svých 11 let, jsem se namazal mastí, abych přibrzdil lupénku v rozjezdu asi takovém, jako je ten můj při sešupu z jednoho kopečíčka na místní pětce, kde by mi těžko stačil i letošní mistr světa ve sjezdu Nor Aksel Lund Svindal, kterýho by zezadu popichoval Jan Ingemar Stenmark, podle Alberta Tomby nejlepší sjezdař všech dob. Takže si asi dovedete představit ten sešup.
No nic. Ale jde mi o tohle. Jak jsem se tak mazal po té spršce, uvědomil jsem si zase, jak rád chodím do mělnické lékárny U Zámku. Je to pro mě jako cesta do léčebného ráje. Balzám na duši. Takřka ošetřovatelské pohlazení po léčených místech. Jsou tam moc příjemní, dělají dobře a jsou ochotní. Vlastně nikam jinam nechodím. Jsem tuhle lékárnu vždycky měl rád a chtěl ji před někým pochválit, veřejně, protože tohle se obyčejně o lékárnách nedělá, že by si lidi říkali, kam chodí rádi pro léky, pro masti a podobně. U Zámku mám pocit, že mě léčí snad ještě víc než lékaři. Čím to je, nevím, ale myslím si, že stojí zato ujít pár metrů navíc a dojít právě tam. A tak tam chodím.

Nikdy jsem neměl tendenci dělat nějakýmu podniku, podnikateli, firmě, spolešnosti nebo tak něčemu reklamu. Ale teď prostě musím.

(2) comments

Par fotek 

Po návratu z domova, kde jsem měl od 15. do 23. února kapánek naducanej program, posílám pár fotek, co jsem tady udělal ještě před odjezdem. Po těch dlouhých řádcích si zaslouříte něco oddychovýho:) Předně z výjezdu na běžky:


A v těhle chvílích jsem byl asi nejrozradostnělejší na světě :) Na letišti v Tampere před odletem do Rigy. 7. 2. 2007 (zapamatujme si to datum, to jsem byl nejrozradostnělejší)

(0) comments

neděle, února 11, 2007

Riga - komplet 

Riga. To jméno nezní úplně příjemně. Vzbuzuje spíš nedůvěru než cokoli jiného. Je moc tvrdé a zní trochu drsně (na rozdíl od Vilniusu a Talinu). Stejně drsný byl náš příjezd busem z letiště krátce před středeční půlnocí. Pověsily se nás dvě zfetle vyhlížející holky, asi kolem 25 let, vodový voči, cigarety, křivej postoj, vrtkavá chůze, černý divný hadry, ještě divnější kozačky. Držely se nás od zastávky při železničním nádraží, kde už si nás prohlížely. Pak číhaly na vhodný okamžik pro lup. Nedočkaly se. Nechaly nás asi proto, že je několik z nás neustále se otáčejíce nespustilo z očí, a nebo jsme spíš vlezli asi do rajónu někoho jinýho. Po klidné cestě širokou třídou s malým parkem jsme zapluli mezi domy. Cestou k hostelu jsme několikrát zahnuli a vždy jak jsme vstoupili do nové ulice - v hluboké noci téměř vylidněné, skupinky dvou až čtyř chlapíků postávajících blízko u sebe se bleskurychle rozprchly a jejich členové rychlým krokem kamsi mizeli a míjeli nás zblízka, jindy zdaleka. Už v ulici našeho hostelu se kolem prohnala trojice místních mladistvých ožralů a naznačila nám, že jim nesaháme ani po kotníky, řka něco ve smyslu: "Mluvíš lotyšsky, ty turisto podělanej?!" ...chvíle čekání na odpověď, která se ode mne přirozeně nedostavila... "Tak di do hajzlu, nulo!" a následovalo již kapánek klišovité, přec za jistých okolností velmi agresivní a strachvzbuzující zdvižení prostředníčku, doprovozené ještě klišovitějším výkřikem "Fuck off!" První dojem se Rize vůbec nepovedl. Nechtělo se mi tam být, přál jsem si mít tam všechno za sebou a svý cvičky nasměrovat zase zpátky na sever. Přišla mi jako město zločinu a nesvázané neřesti, protože v každý ulici aspoň dva bordýlky... Pod naším hostelem Argonaut byl taky jeden. A pod tím, kde bydleli tři Španělé, byl taky jeden, kterej rozhodně nebyl žádný vořezávátko.

Chcete vědět víc? Zůstaňte s námi! Po reklamní několikahodinovce naplněné bramborákovou party v sedmém patře budovy M vás nakrmíme dalšími zprávami z Rigy. Dočkáte se i peprných fotografií místní architektury.

Základní info:
Riga bývala třetím nejdůležitějším městem Ruska, vždyť jí proudilo zboží do celého carova kraje. Dnes je 800tisícovým hlavním městěm Lotyšska. Ale pozor! V angličtině se Lotyšsko řekne Latvia. Pro Litvu pak v angličtině platí výraz Lithuania. Takže buďte opatrní. Jednoduchá pomůcka: co je v češtině krátké, je v angličtině dlouhé (Litva - Lithuania) a naopak (Lotyšsko - Latvia).

A už jsme opět zde s naší nekončící šou!
Otřesen jsem ulehl do skutečně bílých peřin a hned ráno začal snít svůj rigovský sen. Slunce nás přivítalo v novém dni, zcela se lišícím od předchozí noci. Po snídani v pekárně Deli (pro Čecha velmi sladký čokoládový název - a když si vzpomenu, jak jsem jednou ukradl tyčinku Deli ve žlutým krámě v kopci, ještě dnes cítím to fantastický rošťácký vzrušení) jsme se vydali do katedrály sv. Petra a protože většina skupiny chtěl rajzovat po kostelích, trhli jsme se s Bárou, pro níž taky nepředstavovaly chrámy Páně hlavní cíle našeho putování malým centrem, kde je všechno blízko a kde se dá do kostelů zavítat cestou k jiným památkám, a šli jsme za hlasem svého sdrce - do muzea okupace.

Muzeum okupace
Dvě hodiny ponořeni do sovětské, následně německé a opět sovětstké okupace jsme hleděli do očí Stalinovi, jehož Sovět se ochotně ujal pobalstských republik po tiché dohodě s Hitlerem, jehož pařáty nakonec vyhnaly Rudou armádu do vnitrozemí velkého ex-carství a jehož armáda byla po sovětské pokupaci vítána v Rize jako osvoboditelská. Lidé dokonce dávali německým vojákům květiny. Hned začali se zápalem a s nadšením pracovat na obnově činnosti spolků a svobodného politického života. Brzy ale zjistili, že se přepočítali - ačkoli Němci byli podle textů umístěných i mezi fotografiemi, dobovými dokumenty, průkazy, výrobky politických zajatců a tak dále mírnější než Sověti. Přemýšlel jsem, jak se chovat k následným osvoboditelům Sovětům, kteří předtím moji zemi ukradli? Měl bych projevit radost? Myslím, že konec války byl v Lotyšsku a pobaltských republikách vůbec velmi smutný, stejně jako její začátek. Osvobození vlastně nikdy nezažili. Protože Barunka to přirozeně pročetla a proběhla rychleji, cítil jsem se méněcenně, a jak jsem chtěl novodobou historii prohupskat, málem jsem přehlédl jinak pouhým okem viditelnou zmínku o Dubčekovi a demokratizačních tendencích u nás koncem 60. let. Mimochodem Bára, aby urychlila moji pomalost, se proměnila ve velmi věcnou průvodkyni a hezky mi vysvětlovala, co vůbec není důležitý číst a vědět :)
Tím, že na několika místech autoři výstavy neopomněli Československo, mě opravdu velmi potěšili a získali si mě. Smutný byl pohled na fotografie studentů, kteří podporováni svými profesory organizovali odboj ve skupině Svobodné Lotyšsko (Free Latvia). Šlo totiž o fotografie z vězení (nabízím reprodukci). Zlikvidovala je Cheka. Tato organizace sledovala tzv. "antisovětské elementy", jež měla "činit neškodnými". Statistiky Červeného kříže z Hororového roku od 17. června 1940 do 14. června 1941: 7020 odsouzených, včetně 404 žen, 17 dětí, 172 důchodců; 980 zastřeleno, ostatní deportováni.
Velmi poučnou, názornou a věcnou formou podaná tvář dávných režimů jak v Německu, tak v SSSR. Velká pochvala Lotyšům, kteří si hodně váží své samostatnosti a svobody. Více také na http://www.occupationmuseum.lv/ (i anglická verze).

Turista z Mělníka
Prvně v životě jsem si zahrál na skutečnýho turistu. Při odchodu z Muzea okupace jsme potkali Katalin z Měďarska a ve třech jsme pak křižovali Rigou ve čtvrtek a v pátek a hledali pamětihodnosti a i když nebyly nic moc, tak jsme je fotili ostopéro. Furt jsme koukali do mapy, hlavně já - to jsem si dával - a ptali se na cestu - to jsem si taky dával hlavně já:) - a na nejlevnější místo na oběd - ten si daly i holky - a tak jsme se podívali do jídelny místního gymnázia, kde to je úplně ze všeho nejlevnější (v Rize můžete jít do jídelny kterýkoli školy bez ohledu nato, zda tam studujete, a je jedno, jestli jste kvůli tomu kusu žvance odtamtud urazili jednu, nebo tisíc mil jako my). Ulice jsou krásné, hodně to připomíná Prahu. Město jsem si postupně víc a víc zamilovával a pak už se mi z něj ani moc nechtělo. Život tam ani nepůsobil tak uspěchaně, všechno bylo víc v klidu. Jen snad lidi mohli být příjemnější, přišli mi kapánek frustrovaní. A tak v obchodech a jídelnách Lido, kde si člověk vybere z celkem pestré nabídky jídel, pití, salátů atp., se na nís mohli občas i usmát. Udělali to většinou až poté, co jim člověk řekl "paldies", tedy děkuji. A překvapilo mě, kolik lidí tam mluví anglicky a velice obstojně, ba dobře. I starší generace.

Rush by se mě zeptal, co bylo nejhezčí. Ze čtyř kostelů, co jsme navštívili, se mi nejvíc líbí sv. Jakub. Malý, útulný, v zapadlé uličce zastrčený, uvnitř krásně bílý s cihlovými "švy". Tam bych chodil, být místní věřící. Taky se mi líbí, jak je v centru Rigy všechno blízko. Když jsme chtěli k Monumentu svobody, vyrazili jsme od muzea okupace kapánek neochotně, protože podle mapy se zdálo, že to bude pěkná štreka, ale udělali jsme pár kroků a už se před námi tyčil "oltář Lotyšů" odhalený v roce 1935. Sochy znázorňují "Lotyše zpívající, pracující a bojující za svoji svobodu, zatímco panna na vrcholu monumentu třímá v rukou tři hvězdy, představující tři historické oblasti země: Kurzeme, Vidzeme a Latgale. Mimochodem u Monumentu svobody stojí denně stráž, u monumentu je položen věnec. Stráž chybí jen, když v ulicích Rigy řádí děda mráz. Na něj je i ozbrojená hlídka krátká. (obrázek má Nick, zatím mi ho nedal) Jak je všechno blízko, tak jsme několikrát minuli, co jsme hledali. Třeba Třech bratrů jsme si vůbec nevšimli, ačkoli jsme je hledali (respektive si jich nevšimla Katalin, která je měla na fotce ve svém průvodci a my dva Čecháčci jsme nevěděli ani, co ty Tři bratři jako maj bejt - osobně jsem čekal nějakou kravinu). Jde o tři nestarší kamenné budovy ve městě z 15., 17. a 18. století. Stejně jako v jiných městech se mi líbila národní galerie, tady pojmenovaná Národní muzeum umění. Ve ctvrtek se naši kamarádi Řekové, Eva a spol. podívali na hlasování v lotyšském parlamentu, tak jsme chtěli v pátek taky. Předně jsme vlezli do malé budovy s cedulí parlament, odkad nás ale vykopli, páč jsme lezli poslancům do kanclů. Poslali nás naproti, kde byla o poznání větší budova, která ale vinou obrovských železných dvěří po stranách vypadala spíš jako kravín. Proto se nám tam prve nechtělo. Každopádně jsme otevřeli těžké dveře a hned drsnej pán ochranka: "What's the problem?" Ani nepozdravil, nezdvořák. Tak říkám jakože problém žádnej, že chceme jen dovnitř. Ten typ rozumněl anglicky asi jako já svahilsky, tak jsme na sebe chvíli koukali, až ho napadlo, že by mohl někomu zavolat. Paní mi do sluchátka řekla, že dneska se tam nedostanem, páč už nemají žádnýho průvodce. A tím to bylo hotový. Šli jsme ke Švédský bráně (mimochodem kam se hrabe na mělnickou Pražskou bránu - tohle je prostě díra v baráku), Kočičí dům (Jeden místní lotyšskej pracháč zhruba před sto lety nechal na dvě věže svýho obřího domu pracně nasadit obří kočky a protože byl obrovsky nasranej na vedení města, z něhož byl vyloučen etnocentrickýma německýma okupantama, nařídil, aby byly kočky otočený na protější obří budovu radnice svýma obříma zadkama - pak se vedl dlouhotrvající soudní proces, po kterém byl Lotyš přijat zpět do rady... Mimochodem jejich první sochař při instalaci ze střechy spadnul a zabil se.). Viděli jsme toho víc, ale... všechno fakt popsat nemůžu, už takhle je to dost kláda:) Co ale rozhodně stojí zato, je radnice. To je mazec! Myslím, že mělnický vřed je proti němu architektonický skvost.

Jinak Riga je poměrně drahý město, někdy stejně jako Finsko. Některý věci jsou ale levnější, třeba pivo. Většinou v hospodě něco kolem 1 latu, což je asi 1,50 eura. I tak ale drahý, co? :) Těším se do Talinu, kde je prej alkohol šeredně levnej. To jsem tedy zvědav! Byli jsme v několika hospodách, první byl bar I love you. Jo, zní to šíleně, jako nějakej najt klab, ale byla to normální a docela pohodová kavárnohospoda (viz. snímek). Poslední, tedy páteční večer jsme poseděli v baru Casablanca, kde hráli dva staří jazzmani na klavír a na klarinet a kde jsem si prvně v životě dal točenej Carlsberg - a byl moc dobrej, a hned dvakrát :) Do vyhlášenýho klubu Essential jsme nešli, vypadal zvenčí, a navíc ve tmě, hodně podezřele a nedůveřivě, děsně to z něj dunělo - jako když člověk k narozeninám dostane house-techno balíček a nechce ho rozbalit, protože co se z něj ozývá, připomíná kopání kanadama do prázdnýho žaludku (údajně 6 tanečních sálů s různou hudbou, takový lotyšský Karlovky). A taky hamání v John Lemonu bylo moc dobrý, dali jsme si s Bárou (každý svoji) bramboru se sýrem a zeleninou a zavináčem:) Katalin měla zapýkaný brambory s něčím, tuším, a Italka Fabiana zcela nečekaně pizzu.

Co si na výletu taky cením, je, že jsme se trochu víc poznali s Bárou, kterou jsem vlastně ze všech erasmáků potkal jako první při prosincovým setkání českých účastníků zájezdu a od tý doby s ní tolik nemluvil. Člověk se s ní dost nasměje, je to taková veselá kopa a pro vtip nechodí daleko:) Taky jsme pokecali s Katalin a taky se poznávám blíže s ostatními, kteří mi dávají prachy za zálohu, kterou jsem za ně zatáh při búkování hostelu:)
A ještě jedna zkušenost, kterou ovšem už jsem párkrát zažil - nemotat se do organizace čehokoli, co se vás týká, se někdy nevyplácí. Cesta z letiště v Tampere na vlakáč tamtéž taxíkama připomínala spíš kovbojku než cokoli jinýho. Ale Eva řekla, že jí to nemám připomínat, a co kdyby si tohle náhodou četla, že... Takže už ani slovo.

Fotky (odshora):
1, 2 a 3 Z věže chrámu sv. Petra. Foto: Bond
4 Chrám sv. Petra z Räts square (snad "Krysího náměstí"?). Foto: Bond
5 Plakoš z Muzea okupace. Foto: Bond
6 Lotyšští studenti z hnutí Svobodné Lotyšsko. Foto: Bond
7 Pokec s místním typem. Foto: Katalin
8 Monument svobody. Foto: Bond
9 Tři bratři. Foto: Bond
10 Čestná stráž u Švédské brány. Foto: Katalin
11 Bond a Katalin. Foto: Bára
12 Bára a Bond (i když nejsme moc vidět) před pravoslavným kostelem - v Rize. Foto: Katalin
13 No, docela pěkný, ne? :)

(1) comments

středa, února 07, 2007

Schůzka se sluncem 

Měli jsme v sobotu slunný den a cestou z Finské tradiční hudby (předmět) na oběd jsme několikrát zmáčkli spoušť svých automatických obrázkometů. Takhle to vypadá, když tady svítí. Jinak cestou z úterního (včerejšího) Jazz Baru jsme si s Katkou (čtěte předchozí článek) zkusili, jaké to je projít se půl hodiny 30stupňovým mrazem (jinak v pozdním odpoledni bylo asi -25 °C). Ale jinak je tady krásně:



1. Barunka, studentka psychologie z Prahy.



2. Barunka a bulhraský student Stefan, vystudovaný konzervatorista-kytarista, toho času student ruského jazyka a volitelně i českého jazyka (2. rokem).


Naše univerzita a sníh...













Dole: Rozklikni a poznej dvojče mělnického vředu, tedy objektu zvaného Hold či Amerika, který je trnem v oku všem Mělničanům. Ničí jádro města, městskou památkovou zónu, dobré mravy dětí a vkus. Tak tohle je hlavní budova Univerzity v Jyväskylä. Na ní si nikdo nestěžuje - to má dobrý, co? :)



Na závěr výstavky cesta z univerzity do centa, jehož první dům je coby maličký vidět i na tomto fótó.

(1) comments

Jazzík v Jazz Baru po džezovsku 

Ceny za koncerty, které navštěvuju, se zvyšují s hrozivou pravidelností. Na první jsem šel zadarmo, na druhý za 3 eura, na prozatím poslední za 6 euro. Na koncertu dvou kapel v Jazz baru na konci hlavní třídy (mimochoden vesměs pro pěší a z větší části vyhřívaná, což udržuje její dlažbu po celý rok více méně suchou - že by tip pro Mělnické, kteří brzy položí v centru města novou dlažbu? Na ty dva dny za rok, kdy se na našem kopci sníh udrží, to jistě bude stát zato;) ) jsem se ocitl víceméně náhodně - bylo mi řečeno, že v úterky jsou tam jam sessions. Tak jsem chtěl na jam session. Ale odpoledne jsem potkal Jeremyho (o Jeremym příště, velmi zajímavý kluk ze státu Georgia), který hraje na basu (jak na elektrickou, tak na bručku) a který začal uvažovat, že půjde s sebou. V knihovně mi zavibroval telefon a on to Jeremy: "Jamiky jsou každou středu, říkal můj kámoš, dneska je ňákej koncert, ale nevim jakej." Kouknul jsem na web Jazz Baru, pak na web kapely, co měla hrát, tam však žádné mp3, ale jen veliká fotka - ta vypadala dobře, a tak jsem šel. A nelitoval jsem. Přišel i Jeremy, Michal z Polska a Katka. Zahrála první kapela. V úvodu to pro mě byla hodně náročná látka, velmi složité, emocionálně mě to moc neoslovovalo, až jsem si říkal, kam ten jazz spěje... Zdálo se mi, že muzikanti prostě jen ukazují, které jaké a čí tóny kam můžou napasovat, co s tóny lze udělat, ale že zapomínají na city a pocity, v hudbě pro mne tak důležité. Nutno podotknouti nástrojové složení: bicí (velmi staré činely - tak 70tý léta, zprvu se mi bubeník zdál jaksi prkený, ale ukázal se jako přesný a velmi dobrý), basa (jednoduchá, bílá, čtyřstrunná, basák velmi schopný maník, rozený flegmatik), el. kytara (největší vágus večera - vytahané triko tak z roku 91, na nohou tepláky černé s pruhem žlutým, vypadal jak děsná socka, ale ruce měl ze zlata), saxofon (na pohled trochu ujetý týpek, ale po chvíli člověk zjistil, že s hudbou dýchá, žije, a proto se tak šklebí a pak zase ďábelsky směje, půlku koncertu jsem mu docela nerozuměl, ale pak si mě získal, jeho prsty skákaly po klapkých jako gumídci). Hudba se stávala stále srozumitelnější a emociálně plnější a bylo to celkově moc dobré! Jinak www.stephanepayen.com - adresa na lídra, saxofonistu, jehož kapela se jmenuje Thot (podle egyptského boha, jenž "byl uctíván jako bůh moudrosti, učenosti, lékařství, magie, dobra, spravedlnosti, zákonů, písma a písařů, jako vynálezce řeči a někde byl dokonce uctíván jako stvořitel světa. Občas byl uváděn jako potomek boha Rea. Dle některých mýtů byl Thoth zrozen z hlavy Séta. Není bez zajímavosti, že Aleister Crowley po něm nazval tarotové karty, které vytvořila Frieda Harrisová podle jeho návrhů a též svou knihu, která pojednává o tomto tarotu: Kniha Thothova, krátký esej o tarotu egypťanů. Thoth byl nejčastěji znázorňován jako bůh s hlavou ibise nebo hlavou paviána. Někde je zobrazován též pouze v podobě ibise nebo paviána, popřípadě jako pavián. Řekové Thotha ztotožnovali s Hermem." Zdroj: http://www.putnici.sk/link.php?currentgrp=915) Když jsem se Stephana zeptal, proč právě Thot, tak že prý je pro Stephana pořád velkou záhadou, je otcem času a písma. Tak proto. Jinak Thot je francouzská kapela, která je na turné po skandinávii. Hraje společně s kapelou šesti talentovaných a při vystoupení velmi uvolněných, vtipkujících a přesných mladíků Oddarrang. Finové ve spolupráci s výborným ještě poměrně mladým zvukařem naplnili malý klubík s asi 50 návštěvníky energií a emocemi nabitou hudbou s jazzovými základy a nordickým ošacením. Lze to označit za experimentální rock. Znělo to skvěle. Neumím to popsat, to se musí slyšet - na www.myspace.com/oddarrang nebo na www.olavilouhivuori.com (což jsou stránky bubeníka, který - myslím - dal band před třemi lety dohromady a který pochází z Jyväskylä a který na stopro dal dohromady turné, v jehož rámci právě tenhle koncertík byl). Složení: bicí, basa, el. kytara, čelo, pozoun a spousta swičů, které kluci uměli náramně používat k modulaci hlasů svých i nástrojních. Tohle byla paráda! Tomuhle koncertu dávám 10 bodů z 10. Líbila se mi uvolněnost, tedy projev, dělali si z toho taky chvílema prdýlky, ale všechno pěkně sedělo. Navíc - a to se musím pochválit - jsem v pravou chvíli použil svoji finštinu. To když se mělo přidávat a Olav, bubeník, řekl, že přidají ještě yks (jednu) a já bleskově zareagoval a řekl kaks (dvě). A Olav řekl finsky něco jako "Dobře, tak zahrajeme kaks." A bylo to:)

Thot hrál zcela bez zpěvu, Oddarang využíval hlasy pozounisty a čelisty jako dalších nástrojů. Sice jsem se těšil na jazzový zpěv, a to jakože moc, ale že jsem se nedočkal, mi nevadilo.

Vstupné tedy 6 euro, šatna 1, velký džus 3 (příště si dám vodu, ta je zadarmo).

Apropos: Když jsem se Stephana zeptal, jak svoji první delší zahraniční tour 12 koncertů financují, řekl, že neví, že o všechno se stará támhleten chlapík, na kterýho neomylně ukázal prstem, ale za kterým jsem neběžel, a že ho to vlastně nezajímá a že je rád, že hraje. Dobrej přístup. Jinak po Švédsku to všechno ukončí v norských Bergenu a Stavangeru. Musím tedy napsat Jonemu, aby na ně s Marte zašli u nich doma ve Stavangeru.

Těším se na příští koncert. Snad nebude za 12 euro :)

Dnes letíme do Rigy, takže asi do soboty moc psát nebudu. A asi i proto jsem toho dneska napsal víc... no, ono to asi nebude tím výletem, co? :)

Foto kapely Oddarrang by Bond

(0) comments

pondělí, února 05, 2007

Uvědomění 

Uvědomil jsem si právě, že je fajn, že nemusím nic psát, nic pracovat. Nějaké peníze by se sice šikly, ale zatím není stav nejvyšší nouze, a tak zatím pracovat nic nebudu.
Ve středu letíme z Tampere do Rigy, kde pobudeme do soboty. Těším se na tamní pivo, levnější než tady. Nebojte, moc snad ho pít nebudu, Bondí hlava totiž radši do sebe klopí martini. No, a protože takové martini.. dobře, kecám, tvrdej pít nebudu, takže si dám to pivo, jo? Oukej? Někdo proti? Kdyby jo, přileťe a překažte mé plány!
Dneska byla na finštině legrace. Zase se mě učitelka ptala - několikrát. A ani jednou jsem nerozuměl! Nějak mi nejdou ve výpovědích druhých oddělovat jednotlivý slova. Je to jedno velký suomalainen. Co se na mě vyvalí z jejího nitra, moje nitro nějak nedokáže přijmout. Ptala se nás jednotlivě, co pijeme a jíme ráno, vpoledne, večer a tak. Jedna holka odpověděla a následovalo: "Andrey, ... (něco) ...?" Chvíli jsem koukal, louskal to, co na mě vychrlila, a pak jsem si uvědomil, že to je něco jako "co pije ta holka ráno?". Pokrčil jsem rameny, protože jsem tý holce předtím nerozuměl ani slovo. Holka to zspeciálně pro blbce opakovala. Oproti prvnímu pokusu jsem v jednolitém výrazu, který měl nepochybně víc než dvě slova, rozeznal "teetta" - což je čaj. Tak jsem řekl teetta. No, projevil jsem se jako úplný blbec. Ale už jsem se s tím srovnal a myslím, že paní učitelka taky. Především, když jsme dneska na závěr probírali rozloučení. Na papíře stál seznam rozloučení. Na předposledním řádku stálo nähdään ("uvidíme se"). Paní učitelka se zeptala Stefana, jak se řekne "uvidíme se večer", on odpověděl skoro hned. Pak se zeptala mě, jak se řekne "uvidíme se zítra". Říkám: "Nähdään... víte, zítra je slovo, co si vůbec nikdy nepamatuju.. je děsně těžký, ale hned ho najdu" a začal jsem se hrabat v papírech, jakože se děsně snažím a skutečně ho najdu. Když v tom třída propukla v smích a soused mi ukázal prstem na poslední řádek, kde bylo napsaný "večer", "zítra", "o víkendu" a tak dále - samozřejmě ve finštině. Tím jsem zkompletoval mozaiku jistě velmi zajímavé představy mne, Andreye z Čekii, kterou si asi 15 spolužáků za poslední měsíc udělalo.

(2) comments

neděle, února 04, 2007

Sobota 

Takže sobota: zhruba od půlnoci film Eurotrip u Řeků Nicků, děsná psina, mírně ulítlý, ale mazec (8 bodů z 10); mytí, mazání, web, ulehnutí po půl třetí

vstavani v 8:40 - když jsem si přeřiďoval budík na 8:50, zjistil jsem, že jsem si na tohle ráno vůbec nenařídil budík, z čehož mohl být můj velký smutek; tedy vstávání v 8:50, rychlá snídaně, rychlá jízda na kole (za mé provedení rána 1 bod z 10, za můj výkon 9 z 10 - moh jsem ještě vynést koš, ale nevynes, ale jinak jsem se sám před sebou projevil jako superman, co dokáže úplně všechno, z čehož se mu nechce dělat vůbec nic)

pět hodin Finnish Traditional Music (tohle snad netřeba překládat), výborný učitel s přehledem o evropské nejen lidové hudbě, improvizovaný orchestr různých nástrojů a naše společná hra a zpěv dvou finských lidových písní (kytara, mandolína, džembe, bongo - jsem hrál já, flétna, kontrabas, několik tradičních finských lidových nástrojů zvaných kantele, a ještě jeden nástroj africký strunný, jehož jméno si nepamatuju), skvělý předmět (10 bodů z 10).

oběd v Kebab Hausu za 5 euro - kebab číslo 8 = zapečené brambory, jehněčí, spousta česneku, zeleninová příloha, k tomu navíc možnost vzít si jakkoli moc zeleniny a ananasu, opět výborné (9 z 10 - než stihnu tu obří porci zpracovat, vystydne), jinak totální přežranost - ale když ono je to tak dobrý...

cesta od školy do Lidlu - nákup 4 litrů džusu (litr za 49 centů, což je tady bez konkurence), zmrzlý štrůdl (1,49 eura), med (2,79), máslo 250g (0,89), ovocný čaj (0,79). To vše za 7,92 eura - ani jsem si neprd. Jo, kamarádi, je to nátěr, ale takovej je svět. (vzhledem k "výhodným" cenám hodnotím 3 z 10... pro představu: ostatní obchody se kromě tučného výdělku ode mne nedočkají víc než 1-2 bodů z 10)

NHL na playstationu - playstation to zrovna nebyl, ale něco toho typu; u Paulovýho florbalovýho trenéra Mattiho, co bydlí coby student v budově A a má obří televizi (my jsme v budově M asi minutu cesty od A a Paul má trpasličí televizi a nemám televizi); dostával jsem pěknou nakládačku, páč kluci to smažej celkem často; OVŠEM!!! nevím, jak se to stalo, ale stalo se, protože tak to prostě je a já nejsem žádnej hadr, aby se mnou kdejakej severskej trouba vytíral, že jo - zkrátka jsem v posledním mači Mattiho porazil 1:0. Pravda, hodně šťastnej a náhodnej gól, ale takový byly z mých celkově tří gólů dva, takže to beru jako danost a výsledek mýho umu (7 z 10 - navýšeno tím vítězstvím o dva body, jinak jsem cítil, že ta hra chce, abych na ní byl závislej)

Odchod do hajan - za chvíli (1 z 10 - chtěl jsem jít dřív)

(0) comments

pátek, února 02, 2007

Druha Stammtisch skoncila... 

...a pro mne nebyla vlastne nic moc. Co zato stalo, byl tanec s Evou. To predevsim. Pak byl fajn taky tanec s Estonkou, jejiz jmeno jsem zapomnel a s niz tancime pri kazdy akci, kde se tanci. Je to takovej nas ritual. Kde jsme ho vzali, nevim, ale to se tyka vetsiny lidskych tradic. A stejne jako ostatni tradice, i tuhle mame my dva radi. Kazdopadne, proc jsem nebyl nadsen: dosel jsem k tomu, ze na nektery veci jsem uz asi stár. Proste dve diskoteky ve ctrnacti dnech nesnesu. Pred deviti lety jsem podobne frekventovanou cinnost po trictvrte roce ukoncil. A dneska bych na to mel najet znovu? Óká, ale nikdo po mne nemuze chtit, ze se budu za kazdou cenu kralovsky bavit. Tuhle Stammtisch "pripravovali" Jihoevropani a cekal jsem od nich neco vic. Ale vlastne to byla digina jako posledne, jen s tim rozdilem, ze posledne Finove udelali opravdickou soutez tymu v kravinach, coz byla ve vysledku bzunda. Ted jsem dostal na tricko lepivy stitek s napisem Coyotte a mela si mne najit holka s napisem Roadrunner (je to dvojice ze znameho animovaneho sitcomu, v nemz kojot honi roadranra a chce ho zastavit za kazdou cenu - pokazdy nastrazi bolavou past, jejiz tvrdost pak na sobe pokazdy zkusi, ze - a je to desna svanda). Ale za cely vecer jsme se nenasli. Stejne jako rada dalsich "dvojic". Libil se mi Orestis a Nickove, to jsou pasaci a kamosi. Naucili nas reckej tanec, moc se mi libil, byla to svanda.
Paul v prbehu noci zahadne zmizel. Zjevil se mi po navratu, sedel na posteli a byl bledy. Ptam se ho, jestli je mu spatne z piti, nebo ze zdravotniho stavu (taky mel kasel a teplotu a tak). Rekl, ze nevi. Brzy jsem to zjistil, kdyz Paul po dalsich asi peti minutach nedobehl na zachod a vrhnul v chodbe. Pak pokracoval do hajzliku a podruhy to taky nestih. Mam dojem, ze Paul normalne moc nepije a ze tady si jako doprava. A tohle je asi jedna z jeho prvnich krusnych noci... Chudak. Budu mu prat hodne stesti do dalsich hodin, sam pujdu spat, protoze rano moudrejsi vecera a ja se ted moudre necitim, z vychovnych duvodu mu nepomuzu (je mu 19). Chodit muze a prvni dil stihnul bleskove uklidit. Jak to dopadlo s druhou davkou, zjistim zahy. Ale to uz vam nepovim, pac zaviram kram. Tak to byla balada ctvrtecne-patecni noci. Priste mame Stammtisch my, jakoze vychodni Evropani. Prijel jsem si sem taky trochu odpocinout od kulturnich aktivit, nacerpat sily, a tak se mi ji chystat nechce.

(0) comments

čtvrtek, února 01, 2007

Lekce finštiny 2 

Raist a jeho kamarád Kladeňák si přejí další lekce finštiny. Proto jsem tady co? No, proto jsem tady já!

Až budete po síti pařit nějakou gamesku a narazíte na fina, tak ať víte, co mu máte říct:
jsi = sä olut

a teď to hodíme do vět:
jsi brambora = sä olet peruna
jsi rajče = sä olet tomatti
jsi salát = sä olet sallatti
jsi párek = sä olet makkara
Kuře! = Kana!
jsi chleba = sä olet leipä
jsi tuňák = sä olet tonnikala
jsi mlíko = sä olet mailto
(tady bych měl i mnemotechnickou pomůcku: je to přesně jako v angličtině mail to, což znamená napiš někomu)
jsi čaj = sä olet tee
jsi prášek na pečení = sä olet leivinjanhe
jsi máslo = sä olet voi
jsi kečup (vhodné především pro střílečky) = sä olet ketsuppi
pro erotiku přes internet:
jsi cukr = sä olet sokeri
jsi sůl = sä olet suola
jsi pepř = sä olet pippuri
jsi česnek = sä olet valkosipuli
jsi cibule = sä olet sipuli
jsi okurka = sä olet kurkku
a zpět ke střílečkám:
jsi mrkev = sä olet porkkana
jsi banán = sä olet banaani

třešnička pro drsňáky:
hovno = paskay
velký hovno = magapaskay

Příště zkoušet nebudu, vy si ale fráze opakujte ve dvojicích.

(1) comments

Nad tímhle duše plesá:) 

Z článku Mělnického deníku o třídění odpadu v našem milovaném městě, 1.2.:
Do sběrných kontejnerů se vyhazují odpadky, které lze znovu zpracovat. Za loňský rok bylo odvezeno 505 tun takto vytříděných složek, což je o 225 tun více než v roce předešlém.
Bond: To je paráda! Jen houšť :)

Z téhož článku:
Občané také mohou odevzdat veškerý odpad, který vznikne při běžném chodu jejich domácnosti ve sběrném dvoře. V Mělníku jsou tři. V ulici Karolíny Světlé, v Bezručově ulici a ve Vehlovicích. Dvory nejsou zatím moc využívány a většina odpadků končí v popelnicích, které jsou vyváženy pravidelně jednou týdně a přijdou město na 215 tisíc ročně.
Bond: Lidi, zamysleme se nad sebou.

Problém je i časté ničení odpadkových košů. Jen z nich se v loňském roce odvezlo 78 tun odpadků. Koše jsou na většině míst zdemolované, dokonce 54 košů bylo dozcela zničeno. Náklady na jejich opravu při tom jdou do statisíců.
Bond: Lidi, nechcete těm svým parchantům někdy vysvětlit, co je to slušné chování, ha? Už mě to fakt neba!

Největší příčinou narůstání množství odpadu jsou stále přibývající obchodní centra. "Za posledních deset let se trvale množství odpadu navyšuje. Každé otevření nového supermarketu znamená nárůst celkového množství odpadu asi o 3 procenta," doplnil Mikeš.
Bond: A jeje, já to věděl... Já věděl, že ty supermarkety za něco můžou a že nejsou dobrý... Nějak..jakoby..podvědomě jsem to tušil - už když stavěli Penny. Chm, mně třeba tehdy ten Plus stačil. Vám ne? No, asi ne, páč pak mi u baráku vystřihli ještě dva hyperdynamickynabídkupodlepotřebzákazníkaměnící trhy (jakože markety..vlastně supermarkety..takže supertrhy). To je dalších víc než šest procent! Proč víc než šest? Protože každá tři procenta nárůstu se počítají vždy už z navýšeného čísla, hm:) Bondův tip: supermarket nemáme snad už jen u zámku. A tam by se vyjímal! Takže kdyby byl nějakej zájemce... Ty další tři procenta už přeci skousnem, když už jsme vydrželi tolik. Já teda jo. To už nebude taková změna. A navíc lidi v centru to budou mít blízko na nákupy! Hurá! Co, Růzhyne? :)

(0) comments

This page is powered by Blogger. Isn't yours?