Bonduv blog

Právě jsem se vrátil z běžek. Proběhl jsem si pětikilometrovou trať s nasazením sobě vlastním jako vítr osykami. Vyspršil jsem se a poté, jako již tradičně od svých 11 let, jsem se namazal mastí, abych přibrzdil lupénku v rozjezdu asi takovém, jako je ten můj při sešupu z jednoho kopečíčka na místní pětce, kde by mi těžko stačil i letošní mistr světa ve sjezdu Nor Aksel Lund Svindal, kterýho by zezadu popichoval Jan Ingemar Stenmark, podle Alberta Tomby nejlepší sjezdař všech dob. Takže si asi dovedete představit ten sešup.
No nic. Ale jde mi o tohle. Jak jsem se tak mazal po té spršce, uvědomil jsem si zase, jak rád chodím do mělnické lékárny U Zámku. Je to pro mě jako cesta do léčebného ráje. Balzám na duši. Takřka ošetřovatelské pohlazení po léčených místech. Jsou tam moc příjemní, dělají dobře a jsou ochotní. Vlastně nikam jinam nechodím. Jsem tuhle lékárnu vždycky měl rád a chtěl ji před někým pochválit, veřejně, protože tohle se obyčejně o lékárnách nedělá, že by si lidi říkali, kam chodí rádi pro léky, pro masti a podobně. U Zámku mám pocit, že mě léčí snad ještě víc než lékaři. Čím to je, nevím, ale myslím si, že stojí zato ujít pár metrů navíc a dojít právě tam. A tak tam chodím.

Nikdy jsem neměl tendenci dělat nějakýmu podniku, podnikateli, firmě, spolešnosti nebo tak něčemu reklamu. Ale teď prostě musím.