Bonduv blog

(pokračování) "Ubrousku, prostři se!" jsme zvolali na vyhlídce nedaleko Kozích hřbetů. A skutečně - menu nevídaných kvalit se nám rozdalo z vlastnoručně zakoupených zásob. U Kozích hřbetů se krásně povídalo o ženách, rozjímalo nad rozsáhlostí českých velehor tyčících se pod námi, lamentovalo nad totálně nevýhodnou pozicí Labské boudy a nadávalo na zimu, která se pomalu a nezadržitelně prožírala nanovlákny našich bund. Vydali jsme se znovu na cestu, která pokračovala nehostinnou stepí se zakrslými křovinami a travami, jíž jsme skoro po rovině ukrajovali metr za metrem směrem k Sněžce. Zimu jsme v levotočivé zatáčce setřásli. Vítala nás poslední stanice civilizace, Luční bouda. Před krutým vichrem, dunícím po náhorních plošinách, jsme se schovali v jejích útrobách. Fascinovaly nás ohromné nástěnné výjevy horalů kosících trávu (kosou, představte si to!), vytvořené někdy v minulém století, kdy ještě rohlík stával deset halířů. Hory jsou nevyzpytatelné a neradno si s nimi zahrávat, a tak jsme vykročili vstříc poslední části naší cesty. Silueta královny českých hor se stále zvětšovala a my oba tušili, že nám zbývá poslední zkouška, než se střetneme se Sněžkou tváří v tvář. Zkouška, ve které v minulosti ne každý obstál. Museli jsme projít mokřinami. Pořád jsme se ještě mohli vrátit, neriskovat holé životy, ale naše chrabrá srdce takovou možnost nepřipouštěla. (naštěstí přes mokřiny vede dlouhatánský mostek, takže jsme se nemuseli brodit studenou vodou, ale vykračovali jsme si pěkně suchou nohou) Těsně před úpatím hory nás oslovil příslušník jednoho z germánských kmenů. Byl zmatený, ptal se, zda se tou cestou dostane do "Pheče". Chlopin řekl: "Ne ne, to musíte zpátky a tam pod horou je odbočka doprava." A tak jsem to pánovi přeložil..no, spíš zlomil (lámanou němčinou), pán musel vidět, že jsem úplně mimo, ale děsně jsem machroval, jakože to tam znám a že prostě není pro mě problém mu poradit a že ať nám věří, že to tu známe jak svý boty (já tu nikdy nebyl a Chlopin to tu prošel jednou před pár měsíci). Když jsme se vrátili k rozcestníku a od něj žádná stezka vidět nebyla, bál jsem se, že nás pán požene k evropskému soudu kvůli újmě na jeho chodidlech a fešným puchýřům. Nakonec se vše v dobré obrátilo, germán našel svou cetu a my spokojeni počali stoupat šutr po šutru kamenitou cestou k vrchlu. Škoda, že jsme neměli dobyvatelskou vlajku. Stálo by to zato. Šli jsme oba velmi vyrovnaně, pozvolným, ale pevným krokem. Po chvíli stoupání jsme se vždy kochali pohledem do údolí (ve skutečnosti jsme už ani jeden nemohli a maskovali to). Kolem nás lítali čtyři mládenci ze studentského zájezdu, kteří dívkám dokazovali, že na to prostě mají (narozdíl od nás, staroušků), tak jsme jim to nechali. Stejně jsme je vždycky dohonili, když vyflusaní lapali po dechu a po zbytku energie pro další závodění. Zastavili jsme se a uctili památku záchranářů, kteří zde zahynuli při záchranné akci v roce, tuším, 1975. A najedou se to stalo - byli jsme nahoře na hoře! Vichr se pořád proháněl kolem, vrážel do nás a my ho ignorovali. Postavili jsme foťák a samospouští se vyfotili jako horolezci, co právě zdolali Mount Blanc. A právě v tu chvíli mi chyběla ta vlajka... (pokračování příště - Chlopine, kdybych něco opomněl, připomeň)

(pokračování) Ve Špindlu jsme vyskočili nemajíce v kapsách nic na posilněnou. A páč jsme věděli, že hory jsou zrádné, začla scháňka po dobrém a levném obchůdku s potravinovým zbožím. Párkrát jsme se zeptali a když nám konečně někdo řekl "Jo, tamhle půjdete, zahnete doleva a už tam budete - ale já bych to nevěděl, pokud bych si tam právě nekoupil snídani," věděli jsme, že tady turistická sezona nikdy nekončí. Zahnuli jsme doleva a už se na mne smála cedule s nápisem Potraviny. Radostně jsme za ní zapluli a ocitli se v krámě.. v krámku. Pečivo - všeho všudy tři housky (v 9 ráno!), sýry v šišce nebo cihle žádné, salámy "to je domácí kvalita, od řezníka z Rokytnice, moc dobrý" - výběr tří druhů, všechny vypadaly stejně, stejně nepoživatelně. Smutně jsme se rozhlíželi po lokále a jali se kupovat něco z nabídky. Chlopin uzmul domácí salámek, já poslední roztírací sýr, a když si farářskej vzal ty tři housky a já plakal nad prázdným pekařským košíkem, prazvláštní pan prodavač (nad míru familierní) nám poradil, že hned naproti můžeme koupit pečivo v samoobsluze... co???? Otočili jsme své překvapené hlavy a uviděli luxusní malou sámošku.. grrr!! Co jsme zakoupili, vrátit už nešlo, tak jsme to narvali do báglu a vypadli. V sámošce bylo krásně, slané i sladké pečivo se na nás smálo z čistých regálů (pán u sebe neměl zrovna vygruntováno), omámeni výběrem sýrů a mléčných výrobků jsme zakoupili ještě pár poživatelných zbytečnostím (kravin), tolik potřebné rohlíky a vydali se vstříc strmým srázům Krkonoš, propluli jsme pod Kozími hřbety, fotili sebe na vrcholcích i stromy, ohlodané ani ne tak zubem času, nýbrž čistým "životním" prostředím. Probírali jsme, diskutovali, debatili, rozebírali, analyzovali, dedukovali, komentovali, vymýšleli, oponovali i přitakávali si, přemýtali, mlčeli, mluvili, smáli se - ale neplakali. Řekli jsme si toho spoustu o životě, o ženách, o práci, o době, o spěchu, o klidu, o odpočinku, o úspěchu, o ambicích, o zklamání, o botech, o tričkách Moira, o sýru, co jsme koupili u pána s mastnými vlasy, o vodě v potůčku, o hotelu Horal, o stromech, o Vosecké boudě, o mokřinách, o kultuře, o koncertech, o divadelních představeních, o výstavách, o pasivismu homo sapiens sapiens, o antipasivismu, o Krišpínovi, o Ten Singu, o Ymce, o Mělníku, o Vrchlabí, o horách, o lidech a o spoustě dalších věcí. Byla to jedna z mých nejpříjemnějších cest. Moje první cesta na Sněžku, na jeden ze dvou nejdůležitějších českých vrchů. (pokračování příště)

(pokračování) Chlopinovo oko vyhlédlo spoj v 7.35, vrchlabskou tmou mne dovedlo až ke dveřím skromně vyhlížející evangelické fary a umožnilo jeho ruce neomylně zasunout klíč do klíčové zdířky nevelkých ani nemalých dveří. Lehkým vyšlápnutím dvou pater ocitl jsem se v paláci mnoha komnat a kumbálků (Němci, kteří faru postavili v minulém století, si na kumbálky potrpí). Po důkladné exkurzi jsme poseděli v kuchyni, počali jísti a povídati. A bo se naše klapačky nezavřely ani úderem půlnoci, rozhodli jsme se vypustit první špindlerácký spoj a nechat odjezd až na půl devátou. Spásná to myšlenka, která doputovala až k našim mozkovnám a nemusela ani dlouho klepat! Hodinka spánku navíc vlila mi do svalů energii, s níž bych i Sněžku přemístil (ang. "move the Snowmountain", pol. "przemizstiti Snieźku), ale protože by ji pak turisti těžko hledali, nechal jsem ji tam, kde je už ňákej pátek. Posnídali jsme zdravě, na autobus vyběhli pozdě a v buse se usadili pohodlně. "Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Cesta vesele utíkala a za chvíli jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně!" (Šimek, Grossman) (příště o vyjedeném krámu)

(pokračování) Z temnoty vyskákaly matné kontury Chlopinovy bundy. Zvláštním stylem běhu, vídaného jen u novopečených služebníků božích, přihopsal až ke mně a já mohl jasně rozeznat rysy v jeho tváři. Stisk pravice napověděl, že v našem vztahu se nic nezměnilo ani během poměrně dlouhé doby, kdy jsme se neviděli. Vždy přemýšlivý můj čerstvý hostitel zjistil spoj do Špindlu, odkud jsme na druhý den měli vyrazit na střechu naší vlasti a dobýt nějvyšší horu šírého okolí, bájnou horu Sněžku, kam jistě vystoupil praotec Polák, protože Říp už byl zabranej. (pokračování příště)

Reaguji na výzvu zaslanou tajemným Chlopifansem do komentaru k predchozimu prispevku, a tak odtajnuji dobu ctrnacti dnu, kdy jsem byl zmizelej (vyraz "byt zmizelej", inf., viz. Pulp fiction, ceske zneni, zaver sceny v krame, kam prijel zly polizeit Zed).
Zaminka prvni: chtěl jsem se ztratit.
Zaminka druha: chtěl jsem se ztratit z práce.
Zaminka treti: chtěl jsem se ztratit ze školy.
Zaminka ctvrta: chtěl jsem se ztratit z Mělníka (lidé už viděli mnoho úplňků měsíce od doby, kdy jsem odtud na delší dobu vystrčil paty)
Zaminka pata: chtěl jsem vidět Litvu, a tak jsem jel do Vrchlabi. (viz. jeden z prechozich prispevku o duvodech neodjezdu do Pobalti)
Dohoda: Chlopin poskytne Bondovi skrys pred stresem dnesniho sveta, utechu duchovni, prostor pro rozjimani, lednici, matraci, legraci, prkenici (s tou prkenici to byl ftip, to kvuli rymu) a Bond se nabidne pro prace nezbytne na fare Chlopinem cerstve obsazene coby pracovnik tvrdy a odolny jak zula sama.
Prubeh: Bond s rancem plnym vystrelil ze skoly na bus na Cernem Moste, vysrknul cesnecku v mistnim zahulenem podniku, nasedl na bus rizeny bajecnym panem ridicem se zdeformovanymi dlanemi a prsty (jakziv jsem nic podobneho nevidel). Ridic byl nezvykle obetavy, prijemny k lidem, slusny, navic volantem vladl vice nez obratne a pedaly seslapoval vzdy jen tak, jak bylo treba. Tudiz svetla poulicnich lamp v Podebradech, Jicine, Kopidlne, Nove Pace a dalsich mestech a vesnicich mihala se v prijemnem rytmu, hladila tvare cestujicich na jejich dlouhe ceste a vestila, ze mohutne elektrarny maji jeste energie na rozdavani.
Jako filmovy hrdina, ktery vystupuje sam na konecne zastavce, za niz ho ceka uz jen divocina, chlad, mraz a boj o preziti, jsem vyskocil z autobusu, pevne sevrel do dlani batoh, rozhledl se po okoli, kde blikala navesti supermarketu Lidl a Delvita, a obratne hodil svuj naklad na zada. Po chvili jsem si uvedomil, ze Chlopin neprijde ani vcas, ani chvilku potom. Batoh jsem pomalu odlozil na lavicku move zbudovaneho vrchlabskeho terminalu. Okolni teren nenabizel vyvysene misto, ze ktereho bych mohl sveho druha vyhlizet. A tak jsem aspon dosel na roh Lidla a ve tme ostril nejasne obrysy kracejicich postav, z nichz nektere jely na kole. Na konci civilizace se mi vyplatila proziravost - vzal jsem si s sebou mobilni telefon, vydobytek postmoderni doby. Signal nasel adresata a Chlopinuv hlas dodal opet nadeji do nalomene duse: "Pockej, prijdu pro tebe. Myslel jsem, ze me prozvonis, az prijedes." Chlopin asi netusil, ze jsem se do drsnych Krkonos prijel vypojit ze site. (pokracovani priste)