Bonduv blog

(pokračování) "Ubrousku, prostři se!" jsme zvolali na vyhlídce nedaleko Kozích hřbetů. A skutečně - menu nevídaných kvalit se nám rozdalo z vlastnoručně zakoupených zásob. U Kozích hřbetů se krásně povídalo o ženách, rozjímalo nad rozsáhlostí českých velehor tyčících se pod námi, lamentovalo nad totálně nevýhodnou pozicí Labské boudy a nadávalo na zimu, která se pomalu a nezadržitelně prožírala nanovlákny našich bund. Vydali jsme se znovu na cestu, která pokračovala nehostinnou stepí se zakrslými křovinami a travami, jíž jsme skoro po rovině ukrajovali metr za metrem směrem k Sněžce. Zimu jsme v levotočivé zatáčce setřásli. Vítala nás poslední stanice civilizace, Luční bouda. Před krutým vichrem, dunícím po náhorních plošinách, jsme se schovali v jejích útrobách. Fascinovaly nás ohromné nástěnné výjevy horalů kosících trávu (kosou, představte si to!), vytvořené někdy v minulém století, kdy ještě rohlík stával deset halířů. Hory jsou nevyzpytatelné a neradno si s nimi zahrávat, a tak jsme vykročili vstříc poslední části naší cesty. Silueta královny českých hor se stále zvětšovala a my oba tušili, že nám zbývá poslední zkouška, než se střetneme se Sněžkou tváří v tvář. Zkouška, ve které v minulosti ne každý obstál. Museli jsme projít mokřinami. Pořád jsme se ještě mohli vrátit, neriskovat holé životy, ale naše chrabrá srdce takovou možnost nepřipouštěla. (naštěstí přes mokřiny vede dlouhatánský mostek, takže jsme se nemuseli brodit studenou vodou, ale vykračovali jsme si pěkně suchou nohou) Těsně před úpatím hory nás oslovil příslušník jednoho z germánských kmenů. Byl zmatený, ptal se, zda se tou cestou dostane do "Pheče". Chlopin řekl: "Ne ne, to musíte zpátky a tam pod horou je odbočka doprava." A tak jsem to pánovi přeložil..no, spíš zlomil (lámanou němčinou), pán musel vidět, že jsem úplně mimo, ale děsně jsem machroval, jakože to tam znám a že prostě není pro mě problém mu poradit a že ať nám věří, že to tu známe jak svý boty (já tu nikdy nebyl a Chlopin to tu prošel jednou před pár měsíci). Když jsme se vrátili k rozcestníku a od něj žádná stezka vidět nebyla, bál jsem se, že nás pán požene k evropskému soudu kvůli újmě na jeho chodidlech a fešným puchýřům. Nakonec se vše v dobré obrátilo, germán našel svou cetu a my spokojeni počali stoupat šutr po šutru kamenitou cestou k vrchlu. Škoda, že jsme neměli dobyvatelskou vlajku. Stálo by to zato. Šli jsme oba velmi vyrovnaně, pozvolným, ale pevným krokem. Po chvíli stoupání jsme se vždy kochali pohledem do údolí (ve skutečnosti jsme už ani jeden nemohli a maskovali to). Kolem nás lítali čtyři mládenci ze studentského zájezdu, kteří dívkám dokazovali, že na to prostě mají (narozdíl od nás, staroušků), tak jsme jim to nechali. Stejně jsme je vždycky dohonili, když vyflusaní lapali po dechu a po zbytku energie pro další závodění. Zastavili jsme se a uctili památku záchranářů, kteří zde zahynuli při záchranné akci v roce, tuším, 1975. A najedou se to stalo - byli jsme nahoře na hoře! Vichr se pořád proháněl kolem, vrážel do nás a my ho ignorovali. Postavili jsme foťák a samospouští se vyfotili jako horolezci, co právě zdolali Mount Blanc. A právě v tu chvíli mi chyběla ta vlajka... (pokračování příště - Chlopine, kdybych něco opomněl, připomeň)