Bonduv blog

(pokračování) Chlopinovo oko vyhlédlo spoj v 7.35, vrchlabskou tmou mne dovedlo až ke dveřím skromně vyhlížející evangelické fary a umožnilo jeho ruce neomylně zasunout klíč do klíčové zdířky nevelkých ani nemalých dveří. Lehkým vyšlápnutím dvou pater ocitl jsem se v paláci mnoha komnat a kumbálků (Němci, kteří faru postavili v minulém století, si na kumbálky potrpí). Po důkladné exkurzi jsme poseděli v kuchyni, počali jísti a povídati. A bo se naše klapačky nezavřely ani úderem půlnoci, rozhodli jsme se vypustit první špindlerácký spoj a nechat odjezd až na půl devátou. Spásná to myšlenka, která doputovala až k našim mozkovnám a nemusela ani dlouho klepat! Hodinka spánku navíc vlila mi do svalů energii, s níž bych i Sněžku přemístil (ang. "move the Snowmountain", pol. "przemizstiti Snieźku), ale protože by ji pak turisti těžko hledali, nechal jsem ji tam, kde je už ňákej pátek. Posnídali jsme zdravě, na autobus vyběhli pozdě a v buse se usadili pohodlně. "Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Cesta vesele utíkala a za chvíli jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně!" (Šimek, Grossman) (příště o vyjedeném krámu)