Bonduv blog

Tak se to stalo dnes, 27. června 2008. Složil jsem do večného ukladiště stání magisterské zkoušky v oboru mediální studia. Stalo se tak po útrapách, poslední měsíc byl krušný hlavně a vydatně vinou neštovic, které jsem chytil od osoby blízké. Chytil jsem je podruhé - což lze. A to pokud průběh prvních v dětství byl slabý. Ten můj byl. A tak se jednoho krásného večera začalo moje tělo obsypávat pupínky, moje teplota se pohybovala přes 39 stupňů a já se nemoh učit. Blbý. Nakonec odsun termínu na dnešek mne vymanil ze sevření časového lasa, do něhož jsem byl lapen. Učení bylo intenzivní, náročné, hodně čtení, snahy zapamatovat si teoretické věci nepoužívané třeba i tři roky, návraty k prostudovanému, opětovné návraty k prostudovanému, další návraty k prostudovanému nekorunované uspokojením z množství (spíše nemnožství) v paměti utkvělého. Kdekdo by měl nervy, ne tak já. Včerejší večer byl klidný, nervy se nekonaly. Už jsem si jich kvůli studiu zažil dost a řekl jsem ne, už nikdy víc. A bylo to tak, skutečně na nervy není prostor. Neuměl jsem samozřejmě úplně všechno, ale v čase k tomu určeném jsem se snažil, studoval a nebyl důvod být nervózní - líp to totiž za daných podmínek snad ani nešlo. A nakonec jsem to dal. Úleva, oddechnutí, únava, proces vyprazdňování hlavy, ospalost, zprávy našim, bráchovi, dědovi, kamarádům... Linda mě podpořila maximálně -byla ve škole se mnou. Moc mi pomohla, skutečně. Bez ní bych k některým věcem nepřistoupil tak zodpovědně, hlavně k historii médií. Tu jsem zvádnul nejlíp, taky jsem se v ní cítil už předem jaksi silný. Další věci nebyly úplně jisté, ale klaplo to.
Tak a teď se už můžu věnovat jiným věcem. Hurá do toho!
(třeba se podívám na Vářův blog...)