<$BlogRSDUrl$>

neděle, února 11, 2007

Riga - komplet 

Riga. To jméno nezní úplně příjemně. Vzbuzuje spíš nedůvěru než cokoli jiného. Je moc tvrdé a zní trochu drsně (na rozdíl od Vilniusu a Talinu). Stejně drsný byl náš příjezd busem z letiště krátce před středeční půlnocí. Pověsily se nás dvě zfetle vyhlížející holky, asi kolem 25 let, vodový voči, cigarety, křivej postoj, vrtkavá chůze, černý divný hadry, ještě divnější kozačky. Držely se nás od zastávky při železničním nádraží, kde už si nás prohlížely. Pak číhaly na vhodný okamžik pro lup. Nedočkaly se. Nechaly nás asi proto, že je několik z nás neustále se otáčejíce nespustilo z očí, a nebo jsme spíš vlezli asi do rajónu někoho jinýho. Po klidné cestě širokou třídou s malým parkem jsme zapluli mezi domy. Cestou k hostelu jsme několikrát zahnuli a vždy jak jsme vstoupili do nové ulice - v hluboké noci téměř vylidněné, skupinky dvou až čtyř chlapíků postávajících blízko u sebe se bleskurychle rozprchly a jejich členové rychlým krokem kamsi mizeli a míjeli nás zblízka, jindy zdaleka. Už v ulici našeho hostelu se kolem prohnala trojice místních mladistvých ožralů a naznačila nám, že jim nesaháme ani po kotníky, řka něco ve smyslu: "Mluvíš lotyšsky, ty turisto podělanej?!" ...chvíle čekání na odpověď, která se ode mne přirozeně nedostavila... "Tak di do hajzlu, nulo!" a následovalo již kapánek klišovité, přec za jistých okolností velmi agresivní a strachvzbuzující zdvižení prostředníčku, doprovozené ještě klišovitějším výkřikem "Fuck off!" První dojem se Rize vůbec nepovedl. Nechtělo se mi tam být, přál jsem si mít tam všechno za sebou a svý cvičky nasměrovat zase zpátky na sever. Přišla mi jako město zločinu a nesvázané neřesti, protože v každý ulici aspoň dva bordýlky... Pod naším hostelem Argonaut byl taky jeden. A pod tím, kde bydleli tři Španělé, byl taky jeden, kterej rozhodně nebyl žádný vořezávátko.

Chcete vědět víc? Zůstaňte s námi! Po reklamní několikahodinovce naplněné bramborákovou party v sedmém patře budovy M vás nakrmíme dalšími zprávami z Rigy. Dočkáte se i peprných fotografií místní architektury.

Základní info:
Riga bývala třetím nejdůležitějším městem Ruska, vždyť jí proudilo zboží do celého carova kraje. Dnes je 800tisícovým hlavním městěm Lotyšska. Ale pozor! V angličtině se Lotyšsko řekne Latvia. Pro Litvu pak v angličtině platí výraz Lithuania. Takže buďte opatrní. Jednoduchá pomůcka: co je v češtině krátké, je v angličtině dlouhé (Litva - Lithuania) a naopak (Lotyšsko - Latvia).

A už jsme opět zde s naší nekončící šou!
Otřesen jsem ulehl do skutečně bílých peřin a hned ráno začal snít svůj rigovský sen. Slunce nás přivítalo v novém dni, zcela se lišícím od předchozí noci. Po snídani v pekárně Deli (pro Čecha velmi sladký čokoládový název - a když si vzpomenu, jak jsem jednou ukradl tyčinku Deli ve žlutým krámě v kopci, ještě dnes cítím to fantastický rošťácký vzrušení) jsme se vydali do katedrály sv. Petra a protože většina skupiny chtěl rajzovat po kostelích, trhli jsme se s Bárou, pro níž taky nepředstavovaly chrámy Páně hlavní cíle našeho putování malým centrem, kde je všechno blízko a kde se dá do kostelů zavítat cestou k jiným památkám, a šli jsme za hlasem svého sdrce - do muzea okupace.

Muzeum okupace
Dvě hodiny ponořeni do sovětské, následně německé a opět sovětstké okupace jsme hleděli do očí Stalinovi, jehož Sovět se ochotně ujal pobalstských republik po tiché dohodě s Hitlerem, jehož pařáty nakonec vyhnaly Rudou armádu do vnitrozemí velkého ex-carství a jehož armáda byla po sovětské pokupaci vítána v Rize jako osvoboditelská. Lidé dokonce dávali německým vojákům květiny. Hned začali se zápalem a s nadšením pracovat na obnově činnosti spolků a svobodného politického života. Brzy ale zjistili, že se přepočítali - ačkoli Němci byli podle textů umístěných i mezi fotografiemi, dobovými dokumenty, průkazy, výrobky politických zajatců a tak dále mírnější než Sověti. Přemýšlel jsem, jak se chovat k následným osvoboditelům Sovětům, kteří předtím moji zemi ukradli? Měl bych projevit radost? Myslím, že konec války byl v Lotyšsku a pobaltských republikách vůbec velmi smutný, stejně jako její začátek. Osvobození vlastně nikdy nezažili. Protože Barunka to přirozeně pročetla a proběhla rychleji, cítil jsem se méněcenně, a jak jsem chtěl novodobou historii prohupskat, málem jsem přehlédl jinak pouhým okem viditelnou zmínku o Dubčekovi a demokratizačních tendencích u nás koncem 60. let. Mimochodem Bára, aby urychlila moji pomalost, se proměnila ve velmi věcnou průvodkyni a hezky mi vysvětlovala, co vůbec není důležitý číst a vědět :)
Tím, že na několika místech autoři výstavy neopomněli Československo, mě opravdu velmi potěšili a získali si mě. Smutný byl pohled na fotografie studentů, kteří podporováni svými profesory organizovali odboj ve skupině Svobodné Lotyšsko (Free Latvia). Šlo totiž o fotografie z vězení (nabízím reprodukci). Zlikvidovala je Cheka. Tato organizace sledovala tzv. "antisovětské elementy", jež měla "činit neškodnými". Statistiky Červeného kříže z Hororového roku od 17. června 1940 do 14. června 1941: 7020 odsouzených, včetně 404 žen, 17 dětí, 172 důchodců; 980 zastřeleno, ostatní deportováni.
Velmi poučnou, názornou a věcnou formou podaná tvář dávných režimů jak v Německu, tak v SSSR. Velká pochvala Lotyšům, kteří si hodně váží své samostatnosti a svobody. Více také na http://www.occupationmuseum.lv/ (i anglická verze).

Turista z Mělníka
Prvně v životě jsem si zahrál na skutečnýho turistu. Při odchodu z Muzea okupace jsme potkali Katalin z Měďarska a ve třech jsme pak křižovali Rigou ve čtvrtek a v pátek a hledali pamětihodnosti a i když nebyly nic moc, tak jsme je fotili ostopéro. Furt jsme koukali do mapy, hlavně já - to jsem si dával - a ptali se na cestu - to jsem si taky dával hlavně já:) - a na nejlevnější místo na oběd - ten si daly i holky - a tak jsme se podívali do jídelny místního gymnázia, kde to je úplně ze všeho nejlevnější (v Rize můžete jít do jídelny kterýkoli školy bez ohledu nato, zda tam studujete, a je jedno, jestli jste kvůli tomu kusu žvance odtamtud urazili jednu, nebo tisíc mil jako my). Ulice jsou krásné, hodně to připomíná Prahu. Město jsem si postupně víc a víc zamilovával a pak už se mi z něj ani moc nechtělo. Život tam ani nepůsobil tak uspěchaně, všechno bylo víc v klidu. Jen snad lidi mohli být příjemnější, přišli mi kapánek frustrovaní. A tak v obchodech a jídelnách Lido, kde si člověk vybere z celkem pestré nabídky jídel, pití, salátů atp., se na nís mohli občas i usmát. Udělali to většinou až poté, co jim člověk řekl "paldies", tedy děkuji. A překvapilo mě, kolik lidí tam mluví anglicky a velice obstojně, ba dobře. I starší generace.

Rush by se mě zeptal, co bylo nejhezčí. Ze čtyř kostelů, co jsme navštívili, se mi nejvíc líbí sv. Jakub. Malý, útulný, v zapadlé uličce zastrčený, uvnitř krásně bílý s cihlovými "švy". Tam bych chodil, být místní věřící. Taky se mi líbí, jak je v centru Rigy všechno blízko. Když jsme chtěli k Monumentu svobody, vyrazili jsme od muzea okupace kapánek neochotně, protože podle mapy se zdálo, že to bude pěkná štreka, ale udělali jsme pár kroků a už se před námi tyčil "oltář Lotyšů" odhalený v roce 1935. Sochy znázorňují "Lotyše zpívající, pracující a bojující za svoji svobodu, zatímco panna na vrcholu monumentu třímá v rukou tři hvězdy, představující tři historické oblasti země: Kurzeme, Vidzeme a Latgale. Mimochodem u Monumentu svobody stojí denně stráž, u monumentu je položen věnec. Stráž chybí jen, když v ulicích Rigy řádí děda mráz. Na něj je i ozbrojená hlídka krátká. (obrázek má Nick, zatím mi ho nedal) Jak je všechno blízko, tak jsme několikrát minuli, co jsme hledali. Třeba Třech bratrů jsme si vůbec nevšimli, ačkoli jsme je hledali (respektive si jich nevšimla Katalin, která je měla na fotce ve svém průvodci a my dva Čecháčci jsme nevěděli ani, co ty Tři bratři jako maj bejt - osobně jsem čekal nějakou kravinu). Jde o tři nestarší kamenné budovy ve městě z 15., 17. a 18. století. Stejně jako v jiných městech se mi líbila národní galerie, tady pojmenovaná Národní muzeum umění. Ve ctvrtek se naši kamarádi Řekové, Eva a spol. podívali na hlasování v lotyšském parlamentu, tak jsme chtěli v pátek taky. Předně jsme vlezli do malé budovy s cedulí parlament, odkad nás ale vykopli, páč jsme lezli poslancům do kanclů. Poslali nás naproti, kde byla o poznání větší budova, která ale vinou obrovských železných dvěří po stranách vypadala spíš jako kravín. Proto se nám tam prve nechtělo. Každopádně jsme otevřeli těžké dveře a hned drsnej pán ochranka: "What's the problem?" Ani nepozdravil, nezdvořák. Tak říkám jakože problém žádnej, že chceme jen dovnitř. Ten typ rozumněl anglicky asi jako já svahilsky, tak jsme na sebe chvíli koukali, až ho napadlo, že by mohl někomu zavolat. Paní mi do sluchátka řekla, že dneska se tam nedostanem, páč už nemají žádnýho průvodce. A tím to bylo hotový. Šli jsme ke Švédský bráně (mimochodem kam se hrabe na mělnickou Pražskou bránu - tohle je prostě díra v baráku), Kočičí dům (Jeden místní lotyšskej pracháč zhruba před sto lety nechal na dvě věže svýho obřího domu pracně nasadit obří kočky a protože byl obrovsky nasranej na vedení města, z něhož byl vyloučen etnocentrickýma německýma okupantama, nařídil, aby byly kočky otočený na protější obří budovu radnice svýma obříma zadkama - pak se vedl dlouhotrvající soudní proces, po kterém byl Lotyš přijat zpět do rady... Mimochodem jejich první sochař při instalaci ze střechy spadnul a zabil se.). Viděli jsme toho víc, ale... všechno fakt popsat nemůžu, už takhle je to dost kláda:) Co ale rozhodně stojí zato, je radnice. To je mazec! Myslím, že mělnický vřed je proti němu architektonický skvost.

Jinak Riga je poměrně drahý město, někdy stejně jako Finsko. Některý věci jsou ale levnější, třeba pivo. Většinou v hospodě něco kolem 1 latu, což je asi 1,50 eura. I tak ale drahý, co? :) Těším se do Talinu, kde je prej alkohol šeredně levnej. To jsem tedy zvědav! Byli jsme v několika hospodách, první byl bar I love you. Jo, zní to šíleně, jako nějakej najt klab, ale byla to normální a docela pohodová kavárnohospoda (viz. snímek). Poslední, tedy páteční večer jsme poseděli v baru Casablanca, kde hráli dva staří jazzmani na klavír a na klarinet a kde jsem si prvně v životě dal točenej Carlsberg - a byl moc dobrej, a hned dvakrát :) Do vyhlášenýho klubu Essential jsme nešli, vypadal zvenčí, a navíc ve tmě, hodně podezřele a nedůveřivě, děsně to z něj dunělo - jako když člověk k narozeninám dostane house-techno balíček a nechce ho rozbalit, protože co se z něj ozývá, připomíná kopání kanadama do prázdnýho žaludku (údajně 6 tanečních sálů s různou hudbou, takový lotyšský Karlovky). A taky hamání v John Lemonu bylo moc dobrý, dali jsme si s Bárou (každý svoji) bramboru se sýrem a zeleninou a zavináčem:) Katalin měla zapýkaný brambory s něčím, tuším, a Italka Fabiana zcela nečekaně pizzu.

Co si na výletu taky cením, je, že jsme se trochu víc poznali s Bárou, kterou jsem vlastně ze všech erasmáků potkal jako první při prosincovým setkání českých účastníků zájezdu a od tý doby s ní tolik nemluvil. Člověk se s ní dost nasměje, je to taková veselá kopa a pro vtip nechodí daleko:) Taky jsme pokecali s Katalin a taky se poznávám blíže s ostatními, kteří mi dávají prachy za zálohu, kterou jsem za ně zatáh při búkování hostelu:)
A ještě jedna zkušenost, kterou ovšem už jsem párkrát zažil - nemotat se do organizace čehokoli, co se vás týká, se někdy nevyplácí. Cesta z letiště v Tampere na vlakáč tamtéž taxíkama připomínala spíš kovbojku než cokoli jinýho. Ale Eva řekla, že jí to nemám připomínat, a co kdyby si tohle náhodou četla, že... Takže už ani slovo.

Fotky (odshora):
1, 2 a 3 Z věže chrámu sv. Petra. Foto: Bond
4 Chrám sv. Petra z Räts square (snad "Krysího náměstí"?). Foto: Bond
5 Plakoš z Muzea okupace. Foto: Bond
6 Lotyšští studenti z hnutí Svobodné Lotyšsko. Foto: Bond
7 Pokec s místním typem. Foto: Katalin
8 Monument svobody. Foto: Bond
9 Tři bratři. Foto: Bond
10 Čestná stráž u Švédské brány. Foto: Katalin
11 Bond a Katalin. Foto: Bára
12 Bára a Bond (i když nejsme moc vidět) před pravoslavným kostelem - v Rize. Foto: Katalin
13 No, docela pěkný, ne? :)

Comments:
Co tohle znamena? Zadny komentar od ctenaru? Copak to opravdu nikdo nedocetl do konce?
 
Okomentovat

This page is powered by Blogger. Isn't yours?