Bonduv blog

"Už se jenom devětkrát vyspíš a pojedeš," řekla by moje maminka, kdyby mi bylo šest. Je mi o dvacet víc a říkám si to sám. Za devět dní a devět nocí se od české země odlepí letadlo ČSA se mnou na palubě. Budu vzpomínat na své nejdražší a myslet na nový domov, na následujících pět měsíců ve finském Jyväskylä a na tamní univerzitě. Ježíšek mi ve spolupráci se mnou nové běžky nakonec přinesl (zasekl se s nima ve futrech a když už to vypadalo, že se na mě vykašle, vzal jsem mu je pohotově z ruky), ale ve Finsku to zatím na lyžovačku nevypadá. Je tam šest stupňů nad nulou a otrlé Finky se po břehu jezera promenádují v plavkách. Proč už se média neptají, kdoo má paní zimu přivázanou ke stolu ve sklepě? To by se mělo vyšetřit...

Ano, přesně jako šťastná rodinka se na nás smáli Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem z billboardů na mělnickém náměstí Karla IV. před parlamentními volbami 2006. Jak se ale ukazuje nejen na stránkách bulvárního tisku, v rodině cosi hnije a rodinné vztahy zarostlé plevelem a křovinami potřebují resuscitaci zásahem Dr.Voštěpa.

2x foto: Bond

Lykke til... Můj sen, má realita, můj život. Přesvědčení, důvěra, pochyby, vztah. Kamarádi, spoluhráči, přátelé v hudbě, jídle a pivě a kofole. Podzim byl "zkoušekprostý". V sobotu jsme se nad nástroji sešli po dlouhé době opět kompletní. Byl to zvláštní pocit. Podíval jsem se na Kejmila. Můj vztah k němu je jiný než k ostatním klukům v kapele, spolu jsme drželi ve dvou naději na kapelu a sdíleli víru v to, že jednou budeme hrát vlastní věci a že to bude bezva. Splnilo se. Kejmila jsem neviděl dobrý měsíc a půl, možná dva. Měl hodně práce doma, chodí na brigádu, všední dny tráví v Kutné Hoře. Sám jsem na tom podobně. V tu chvíli jsem si říkal, že to nemá cenu, vždyť jsme každej někde jinde, děláme jiný věci, nemáme na sebe čas; má cenu to držet uměle nad vodou, držet naši kapelu v kómatu na přístrojích? V tu chvíli mne tohle pomyšlení ničilo, zžíralo, rozpouštělo zevnitř. Pomalu jsem rezignoval. Stačilo ale projet pár našich věcí a pochyby padly. Jsou to totiž písně naše, společně jsme je porodili, a když jsem se na kluky podíval po těch pár písních znovu, byl to úplně jiný pohled. Parádně jsme si zahráli, zařádili, vyblbli se, bavili se - ta muzika má něco do sebe, jde z nás, každý jí něco dá, baví nás - a hrát smysl má. Navíc začíná zpívat Vářa a Rush, a taky v těch ulítlejších částech Lazza. Poslední koncert před mým odletem do Finska je 22. prosince v restauraci Koruna na Chlomku od 20 hodin - a začínáme přesně ve 20! Jistě zahrají i Depozit a třetí kapela - snad Colosal, vstup jen 39 korun. Bude to příjemné předvánoční setkání, máme pro vás i pár překvapení:) Hrajeme rádi.

Energie, silné hlasy, soulad, souzvuk, dobrá nálada, kontakt vystupujících s publikem, gospely, kapela, sbor. Prostě Rainbow Gospel zazpíval na Mělníku. Šel jsem do evangelického kostela, protože znám některé členy pražsko-mělnického sboru. Tušil jsem, že se mi to asi bude líbit, i kdyby to znělo podivně, protože když už člověk má (minimálně) dobré známé, kteří něco dělají s nadšením, většinou danou činnost ohodnotí kladně a přijme s otevřeným sdrcem i myslí. Ale tenhle zážitek předčil veškerá má očekávání. Opravdu jim to moc šlo, zvuk byl sytý, mělo to barvu a výraz. Jen do projevu někteří mohli dát trochu víc. Pěkně to se mnou při písničkách cvičilo, dokonce jsme se na kúru roztancovali a našimi kreacemi pobavili doprovodnou kapelu s Romanem za škopkama, klavírníkem Bobem, kytáristou Duchem a basníkem Kreysonem. No...šak ňa znáte, kurňa, ne?
Navíc jsem cestou na Mělník příjemně pokecal s Františkem z TS Praha, který za Rainbow přijel z hlavního města. Po koncertě pár koláčků na faře, dáta masala v čajovně s Klárkou, Duchem, Bobovýma, Vláďou, Pavlou, Janičkou, Budhou a jeho slečnou, tuším. Sváteční doutníček na vyhlídce u zámku a cesta domů s Bobovýma.
Byl to celkově dobrý den.