Bonduv blog

Dostal jsem úděsnou chuť na nakládaný hermelín. A nejlepší na Mělníku mají na Staré škole. Štráduju si to až od Šubrtova lahůdkářství, a to je, panečku, dálka, že ani nestačím polykat sliny, co se mi sbíhají (sbíhají se se "s", protože se sbíhají dohromady). Kroky zvyšují frekvenci, jak se zvětšuje touha po tak akorát měkkém, lahodném, příjemně kořeněném, bohatou oblohou obloženém a chlebem opatřeném králi sýrů. Už jdu Svatováclavskou kolem zámku. Zahýbám u paty kostelní věže. Pod majestátním nápisem Stará škola sbíhám schůdky, ale... Co se to děje? Dveře jsou zavřené? To snad nemůže být pravda! Vždyť tady mívají vždycky dveře otevřené. Slyším hlasy, a tak bouchám na ten zátaras, který mne dělí od hermelínu. Otevírá Tomáš. Kuchař prý ochořel a v kuchyni vše uklizeno jest, a krále sýrů tedy teď z jeho rozjímání v blahodárném nálevu rušiti neradno. Smuten těžce zdolávám schody. Kam se, já nešťastník, poděju bez hermelínku? Hanz!! Ano, u Hanze si dám. Rázně přidám do kroku a za chvíli z dálky kynu Pšoukovi s Růzhynem. Vysedávají na zahrádce, třímajíce pivo. Hbytě pronikám k výčepu a pokládám zásadní otázku: "Máš nakládanej hermelín?" Hostinského zásadní odpověď: "Nemám. Nemám nic. Růzhyn právě jí poslední klobásu." To snad není pravda. Dal jsem si aspoň pivo a přisednul k bojz. Jenže tu si mezi řečí všimnu sousední picérky. Nechám pivo pivem a zaslepený vidinou sýra utíkám do restaurace. Už se na něj třesu... Jenže hermelín není. Zdrcen se skládám na židli u nejbližšího stolu. Povídám si s Luckou a Radkem a zase mezi řečí beru do ruky jídelní lístek. Paráda! "Dám si lazaně kvatro formadži." Servírka: "Lazaně nejsou." Cože?!