Bonduv blog

Prvně jsem nakoukl do velkého světa hudebních nástrojů. Využil jsem volné vstupenky od nejmenovaného sólového kytaristy kapely Lykke til a vydal se na Huvel (hudební veletrh) do Veletržního paláce. Byl pátek, slunečno, mírně větrno, v buse levno díky čerstvé studenstké průkazce, v Praze krásno půvabnými dívkámi oděnými stále ještě v lehčích hadříkách a na veletrhu nepřeberno možnostmi vyzkoušet si všechny muzikální instrumenty. Měl jsem nefalšované nutkání vzít do ruky kytary akutické, elektroakustické, elektrické, baskytary, saxofony, trubky, lesní rohy, paličky a nechat slyšet, že i já dovedu bouchnout a sem tam udržet rytmus, a nechat rozeznít struny elektronických kláves v líbezný souzvuk. Leč nic ze zmíněného neumím, připadal jsem si jako sedlák, co prvně vidí mikrovlnku, ale nevyzkouší, jaké je ji zapnout a ohřát sobě zmrzlý párek, protože se bojí (oprávněně bojí) ztrapnění. Když už jsem vzal do ruky kytaru a hodlal brnknout jeden ze svých osvědčených fláků, o stánek vedle se po hmatníku superkvalitní elektriky rozutíkaly ultrapohyblivé prsty Zdeňka Bíny z -123 minut. Tak jsem pokorně zavěsil ušlechtilý kus dřeva zpátky na stojan a jal se uchýlit na toalety, kde jsem cítil bezpečí.
Ke své radosti jsem se setkal s Nesquikem a k ještě větší radosti i se SrnouSrnou, dobrou to kamarádkou ze světa lesní zvěře, která úsměvy vždy dobila energii mých frustrací vybitých baterií (fakt sjem si před těma muzikantskýma machrama nevěděl rady). Mezi těmi nástroji se neztráceli jako já, ba naopak, cítili se mezi nimi jako doma (to bude asi tím, že na ně umějí hrát). Další kousek světla do duše přinesl i věrný přítel Tscherw, bubeník a klavírista to extratřídní, který si udělal čas po náročném shánění informací, klepů, drbů, šeptánek a skandlálních odhalení pro reportáž do časopisu Muzikus a se Srnou a mnou zašel na kafe, fantu a ještě nějaký chutný mok.
Heslo dne: Začínám trénovat na kytaru, co jsem dostal k narozkám, abych se mohl příští rok na Huvelu taky předvéct.