Bonduv blog

"Jakej byl Lhotkafest?" zeptalo se mě pár lidí... Popravdě, loni byl lepší. Proč? Nevím. Možná mě nenadchla muzika Arakainu, která rozhodně nepřináší do duše pohodu a spíš člověka ubíjí, možná jsem si měl dát klobásu, možná byla moc zima, možná přišlo míň známých než kolik to slíbilo, možná to způsobily některé moc komerční hity Abraxasu (sousloví "obyčejnej svět" jsem díky jejich refrénu slyšel asi milionkrát a pomalu si začínal myslet, že fakt žiju obyčejně. Ale jo, u Karel drogy nebere jsme se s Kejmilem nasmáli), možná jsem si měl dát deset piv a osm kvatruplovanejch vodek, možná jsem měl jít s Rushem na dlouhou depresivní pěší cestu dom už odpoledne, možná jsem neměl honit signál po celé vesnici a spíš ho pozvat, ať si přisedne k našemu stolu, možná nebylo moudré brát si na tak alternativní akci komerční mikinu Timeout s kapucou, možná jsem měl přijmout Kejmilovo pozvání do tlupy fanoušků punkrockových Jaksi taksi a narážet do nich jako oni do mne a doufat, že mi nevyrazí už jednou vyražené zuby... Možná.
Každopádně nejvíc se mi líbila Bílá nemoc. Jednoduchý, přímý, textově jemný a podáním upřímný. Takový bylo jejich vystoupení. A když jsem mířil směrem ke stánku s klobásama (kde jsem si při svý dietě kupoval krajíce chleba) řekl kytaristovi, že se mi jejich koncert moc líbil a že to bylo moc pěkný, měl jsem radost, že ho ta moje krátká promluva tolik potěšila. A hned byl pro mě Lhotkafest o něco veselejší.
Ale abych nebyl příliš kritický: Jaksi taksi to pěkně rozbalili a lidi šíleli. Tak by to mělo vypadat :) A kdyby pro mě a Kejmila nepřijel táta asi po čtvrtý jejich písničce, určitě bych si ten koncert užil. Ale v tu dobu už jsem byl pěkně unavenej a hlavně pozdějš už by táta asi spal a musel bych domů pěšo. Což se mi nechtělo a věřím, že Líba J.t. pozve zase někdy na Mk.